V jedné české vesnici pod horami vaří tak dobře, že sem jezdí i Francouzi. Musíte tam jet také
Někdy stačí málo. Šlápnout mimo hlavní cestu, odbočit na nenápadnou silnici, která se vine kolem polí, projet pár zatáček mezi loukami, kde se pasou krávy, a pak se ocitnete v místě, které na první pohled působí jako stovky jiných českých vesnic.
Foto: Freepik
Kostel, obchod s nápisem „smíšené zboží“, pár domů se starými střechami, kde čas teče pomaleji. A přesto právě tady, v jedné malé vesnici pod horami, kde byste čekali maximálně smažený sýr s hranolkama, stojí restaurace, kvůli které sem jezdí i lidé z druhého konce republiky. A dokonce i Francouzi. Ano, opravdu Francouzi. Ti, kteří si obvykle doma hájí svou kuchyni jako národní poklad, si tady dávají polévku a dívají se na to, jak se dá z českých surovin vykouzlit něco, co má duši.
A já, když jsem tam seděla s tím talířem před sebou, jsem pochopila, že tohle není jen o jídle. Je to o pocitu, který ve vás zůstane ještě dlouho poté, co z té vesnice odjedete. Na tu restauraci mě upozornila známá, co má jazyk citlivější než většina kritiků a nos jako pes. Řekla jen: „Jestli chceš zažít Česko, které ti vyrazí dech, jeď tam. A dej si rybu.“ Nepamatuju si, kdy naposled jsem zabalila batoh kvůli rybě. Ale něco v jejím hlase mě přesvědčilo. A tak jsem jela. Sama. Jen s očekáváním, že si dám dobrý oběd a projdu se po horách. Jenže to, co jsem zažila, mi změnilo pohled na to, co všechno se může skrývat za obyčejným vchodem s dřevěným nápisem a závěsem v okně.
V jedné krásné vesnici na Šumavě vaří luxusní pokrmy
Uvnitř to nevypadá jako v luxusní restauraci. Žádné bílé ubrusy, žádné lesklé příbory na tři chody. Spíš jako u někoho doma. Teplé světlo, praskající krb, staré židle, které vržou, když si sedáte. A vůně. Ta vůně je první, co vás obejme. Ne křiklavá, ne přehnaná. Ale poctivá. Maso, bylinky, čerstvý vývar. Usměvavá servírka vás posadí, nabídne domácí limonádu, a když si objednáváte, mluví o jídle jako o něčem, co je potřeba vyprávět, ne jen položit na stůl. A já jsem si objednala tu slavnou rybu. Pstruha z místního potoka, na másle, s bylinkovým pyré a nakládanou zeleninou, co si sami dělají ve sklenicích vzadu v kuchyni. Znělo to hezky. Ale pořád jsem čekala, jestli to není jen další přehnaná chvála.
A pak to přinesli. A bylo ticho. Protože to bylo přesně ono. Ne jídlo. Ale zážitek. Třpytivá kůže ryby, lehce křupavá, pod ní šťavnaté maso, co se samo odděluje od kosti. Pyré hladké, ale ne unifikované. Chuť, která nekřičí, ale mluví. Jako když vám někdo vypráví příběh tichým hlasem a vy se musíte naklonit blíž, abyste ho slyšeli. A pak se přistihnete, že jíte pomalu. Ne proto, že byste byli plní. Ale protože nechcete, aby to skončilo.
Kvůli jídlu sem jezdí hlavně cizinci
Kolem seděli lidé. Mluvili německy, anglicky, francouzsky. Dvojice, rodiny, jeden postarší pán s foťákem na krku. Všichni jedli, mlčeli a usmívali se. A já jsem si uvědomila, že tady nejde o to, odkud jste. Ale o to, že někde v nás je pořád touha po poctivosti. Po chuti, která vás nezahltí, ale obejme. A že je úplně jedno, jestli jste z Paříže nebo z vedlejšího města. Tohle jídlo mluví všem stejně.
Po jídle jsem šla poděkovat do kuchyně. Chtěla jsem vědět, kdo za tím stojí. A tam stál kuchař. Ne v bílém rondonu. V obyčejném triku, se zástěrou, rukávy vyhrnuté. Mladý muž, který se usmál, jako by vás znal celý život. Řekl jen: „Vaříme, jak nás to naučily naše babičky. Ale trochu jinak. Po svém. A z toho, co tu roste a žije.“ A já v tu chvíli věděla, že tohle místo není jen o receptu. Je to o srdci.
Kdo tu ještě nebyl, bude velmi iltovat
Zůstala jsem déle, než jsem plánovala. Druhý den jsem si dala dýňovou polévku a domácí chleba s máslem, co chutnalo jako z dětství. A pak jsem seděla na lavičce před restaurací a jen koukala do lesa. S plným žaludkem, ale ještě plnějším srdcem. A říkala si, že takových míst je v Česku víc. Jen o nich nevíme. Protože nejsou na billboardech, nepostují fotky s pěnou z lanýžového oleje a nevolají o pozornost. Jen tam prostě jsou. Čekají. A když k nim přijdete s otevřeností, dají vám víc, než jste čekali.
A tak to píšu. Ne jako reklamu. Ale jako vzkaz. Pokud jste unavení ze stejné chuti, z přeplněných podniků, z unifikovaného menu, kde je všechno „inspirace Itálií a Asií“, jeďte tam. Najděte si tu vesnici pod horami. Přímo v srdci Šumavy. Sedněte si na tu židli, co trochu vrže. A ochutnejte. Protože někdy vás nejvíc dojmou místa, kde se vaří tiše. Ale s takovým respektem, že na to nezapomenete. A jestli tam potkáte Francouze, co si pochvaluje pstruha s pyré, věřte, že je to v pořádku. Protože dobré věci prostě nepotřebují překlad. Jen otevřenost. A chuť slyšet příběh, který se neříká slovy. Ale chutí.
Kam dál
Předchozí
