Věštkyně z Itálie mi prozradila šokující budoucnost. To, co se má stát 4. března, mi vyrazilo dech

Loni v létě jsme s kamarádkou Janou vyrazily na dovolenou do Toskánska. Bylo to naše vysněné dobrodružství – slunce, víno, dobré jídlo a nekonečné vinice. Jednoho dne jsme se vydaly na výlet do malého městečka na kopci, jehož jméno si už ani nepamatuju. Bylo to jedno z těch míst, kde máte pocit, že se zastavil čas – úzké dlážděné uličky, staré kamenné domy a malé obchůdky s ručně vyráběnými suvenýry.

V jednom z těch obchůdků jsme narazily na postarší ženu s pronikavýma očima a šátkem uvázaným kolem hlavy. Na ceduli před obchodem stálo: Věštba budoucnosti – 20 eur. Jana, která podobným věcem věří odjakživa, mě přemluvila, abychom se šly podívat dovnitř. "Co můžeš ztratit?" smála se. "Bude to sranda."

Mohlo by vás zajímat

Polsko

Skvělé lyžování a stezka v korunách stromů jen za 350 Kč! A to vše kousek od hranic

Rady a tipy Cestování Cesta autem Turistika Informace z destinací Dovolená s dětmi

Věštkyně mi řekla, co mě v osudný den čeká

A tak jsme vešly. Žena se představila jako Isabella a nabídla nám čaj. Její obchod byl plný starých knih, svíček a podivných sošek. Atmosféra byla zvláštní – trochu tajemná, trochu děsivá. Když jsem si sedla ke stolu naproti ní, cítila jsem nervozitu, kterou jsem nedokázala vysvětlit.

Isabella mě požádala o datum narození a chvíli něco psala do starého zápisníku. Pak vytáhla balíček karet a začala je míchat. "Vaše budoucnost je velmi zajímavá," řekla tiše. "Vidím důležitý den – 4. března."

Zpozorněla jsem. "Co se má stát 4. března?" zeptala jsem se.

Isabella se na mě podívala těma svýma pronikavýma očima a odpověděla: "Bude to den velkého rozhodnutí. Den, kdy budete muset čelit pravdě o sobě samé."

Přiznávám, že mě to vyděsilo. Co tím myslela? Jaké rozhodnutí? Jaká pravda? Ale než jsem se stihla zeptat víc, Isabella pokračovala: "Nebojte se toho dne. Přijměte ho s otevřeným srdcem a důvěřujte své intuici."

Když jsme vyšly z obchodu, Jana byla nadšená. "To bylo úžasné! Co ti řekla?" Já ale nebyla schopná odpovědět. Ta věštba mě znepokojila víc, než bych si chtěla přiznat.

Po návratu domů jsem na Isabellu a její slova postupně zapomněla. Život šel dál – práce, rodina, každodenní starosti. Jenže jak se blížil březen, začala jsem být neklidná. Co když měla pravdu? Co když ten den opravdu něco zásadního přijde?

A pak přišel 4. březen.

Byl to obyčejný úterní den – nebo aspoň měl být. Ráno jsem odvezla děti do školy a vydala se do práce. Cestou mi ale volal šéf: "Lucie, dneska nemusíš chodit do kanceláře. Máme problém s elektrikou." Najednou jsem měla celý den volno.

Rozhodla jsem se využít čas na něco užitečného a pustila jsem se do úklidu skříní – něco, co jsem odkládala už měsíce. A právě při tom úklidu jsem narazila na starou krabici plnou dopisů a fotek z mého mládí.

Byla jsem v šoku a nevěděla jsem, co dělat

Jedním z dopisů byl dopis od mého bývalého přítele Pavla. Byli jsme spolu před dvaceti lety – první láska, první vztah. Dopis byl plný vzpomínek na naše společné chvíle a končil větou: "Kdybychom se někdy ztratili, vždycky tě budu hledat."

Seděla jsem tam s tím dopisem v ruce a cítila příval emocí. Pavel byl někdo, koho jsem kdysi milovala celým svým srdcem, ale život nás rozdělil. On odešel studovat do zahraničí, já zůstala doma a nakonec si vzala někoho jiného.

Najednou mi hlavou probleskla myšlenka: Co kdybych ho zkusila najít? Co kdybych zjistila, jaký je jeho život teď?

Mohlo by vás zajímat

Evropa

Tento zvyk nás prozrazuje na dovolené během pár vteřin! Máte ho taky?

Dovolená s dětmi Rady a tipy Cestování Turistika

Nevím proč – možná kvůli té věštbě –, ale rozhodla jsem se jednat impulzivně. Sedla jsem k počítači a začala hledat jeho jméno na sociálních sítích. A našla ho! Pavel žil v Itálii (jaká náhoda!) a pracoval jako architekt v Miláně.

Chvíli jsem váhala, jestli mu mám napsat zprávu. Co když si mě nepamatuje? Co když nechce být kontaktován? Ale nakonec jsem to udělala.

"Milý Pavle," napsala jsem roztřesenými prsty. "Možná si na mě nevzpomínáš, ale kdysi dávno jsme byli přátelé (a něco víc). Dneska jsem našla tvůj starý dopis a přemýšlela o tom, jak asi žiješ..."

Odpověď přišla během hodiny: "Lucie! Samozřejmě že si tě pamatuju! Jak bych mohl zapomenout? Rád bych tě viděl – pokud bys někdy měla cestu do Milána."

Ten večer jsem dlouho přemýšlela o tom všem – o Isabellině věštbě, o Pavlovi, o tom zvláštním dni volna, který mi umožnil najít jeho dopis... Bylo to všechno jen náhoda? Nebo osud?

Ať už to bylo cokoli, rozhodla jsem se využít příležitosti a Pavla navštívit během Velikonoc v Itálii.

Žádná romantika, ale uzavření jedné kapitoly

Tenhle příběh nemá klasický romantický konec – nevrátili jsme se k sobě ani nezačali nový vztah (oba máme své rodiny). Ale naše setkání mi pomohlo uzavřít jednu kapitolu mého života a pochopit něco důležitého: že minulost nás formuje, ale neměla by nás definovat.

A Isabellina věštba? Možná byla jen náhoda nebo dobře odhadnutá slova zkušené ženy... Ale jedno vím jistě: 4. březen byl dnem velkého rozhodnutí i čelení pravdě o sobě samé.

A za to jí budu vždycky vděčná – stejně jako Pavlovi za vzpomínky na naši první lásku a za připomenutí toho nejdůležitějšího: že život je plný překvapení a druhých šancí.