Zaplatili jsme zájezd snů. Na místě nás čekal špinavý pokoj, ticho a zamčená recepce

Chtěli jsme si prostě odpočinout. Vzít si týden jen pro sebe, zapomenout na starosti, dát si skleničku vína na terase s výhledem na moře a mít konečně pocit, že ten svět ještě někde dává smysl. A tak jsme vybrali zájezd snů. Malý hotel, pár kroků od pláže, snídaně v ceně, klidná oblast, podle fotek útulné pokoje a úsměvná recepční, co vítá hosty jako dávné přátele. Všechno vypadalo přesně tak, jak jsme si to představovali. Až na to, že realita byla jako studená sprcha bez možnosti zavřít kohoutek.

Už když jsme vystoupili z transferu, něco bylo zvláštně tiché. Autobus odjel a my zůstali stát před nízkou budovou, jejíž fasáda působila, jako by si pamatovala lepší časy. Možná o patnáct let starší než na obrázcích. Ale pořád jsme se drželi naděje. Třeba je to jen první dojem. Třeba je to uvnitř jiné. Jenže nebylo. Před hotelem nikdo. Recepci jsme našli podle cedulky na dveřích, ale dveře byly zavřené. Zamčené. Nikde nikdo. Jen papírek na skleněné výplni: „Zavolejte na číslo X.“ Měli jsme roaming, slabý signál, ale přesto jsme volali. Nikdo to nebral. Pětkrát. Desetkrát. A tak jsme tam stáli, kufry vedle nohou, moře někde v dálce, ale tady jen ticho a prázdno. A pomalu nám docházelo, že to nebude tak, jak slibovali.

Dovolená se pro nás změnila v noční můru

Po nějaké době se z vedlejší budovy vynořil postarší muž. Nemluvil moc anglicky, ale mával klíčem a ukazoval, že máme jít za ním. Vedl nás dlouhou chodbou, kde blikala jedna žárovka, a zastavil se u pokoje číslo 7. Odemkl, položil klíč na postel a beze slova odešel. A my jsme tam zůstali. S pohledem na lůžko s pomačkaným povlečením, pavučinou v rohu a podlahou, která byla na boso studená a lepkavá zároveň. Z okna výhled na zeď. Klimatizace nefungovala. V koupelně byl sprchový kout bez závěsu, rez na baterii a dvě prošlé mýdla. A hlavně – nikde nikdo. Žádní hosté. Žádná recepce. Žádné snídaně, které byly součástí nabídky. Jen ticho. Ticho, které znělo hlasitěji než jakýkoli ruch.

Sedli jsme si na tu postel, drželi se za ruce a mlčeli. Nebylo co říct. Oba jsme cítili to samé. Pocit zrady. Bezradnosti. A taky trochu studu. Že jsme naletěli. Že jsme chtěli moc. Že jsme věřili. Po pár minutách jsme se zvedli, šli do nejbližšího obchodu a koupili si aspoň vodu a něco k jídlu. Večer jsme strávili na balkoně, kde místo romantiky voněl odpad z vedlejší popelnice. A přesto jsme se snažili. O humor. O nadhled. O to, že to nějak zvládneme.

Druhý den jsme volali cestovce. Po nekonečném čekání na lince nám paní s klidem v hlase řekla, že hotel má podle systému plný provoz. A že pokud není personál přítomen, máme se obrátit na „kontaktní osobu v místě“. Kontaktní osobou byl zjevně onen muž, který se od té doby neukázal. A tak jsme si začali organizovat dovolenou sami. Sami jsme hledali, kam jít, kde se najíst, kde aspoň na chvíli zapomenout. Sami jsme si vymysleli vlastní program, jen abychom nepřišli o celý týden.

Mohlo by vás zajímat

Velká Británie

Dovolená v ohrožení? Tato země zavádí přísná pravidla pro turisty!

Letadlo Turistika Cestování bez cestovky Rady a tipy Informace z destinací

Každý večer jsme se vraceli do pokoje, který nikdy nikdo neuklidil. Každé ráno jsme vstávali bez snídaně. A přesto jsme se nevzdali. Ne proto, že bychom byli tak silní. Ale protože jsme už neměli jinou možnost. A tak jsme z té dovolené udělali něco jiného. Ne ten zájezd snů, který jsme si zaplatili. Ale týden, kdy jsme se znovu učili být spolu. V nekomfortu. Ve zklamání. V horku, mezi rozpadajícími se zdmi, kde jste museli zatínat zuby. Ale držet se. A možná právě díky tomu si z toho přece jen něco odnášíme.

Všude byl nepořádek a recepte dlouhou dobu zavřená

Když jsme přijeli domů, a kamarádi se ptali, jak bylo, chvíli jsme nevěděli, co říct. Protože jak popsat něco, co bylo současně tak špatné, a přitom něčím zvláštním způsobem i silné? Všem jsme neříkali všechno. Něco jsme si nechali. A pak jsme napsali reklamaci. Cestovka odepsala po měsíci, že „hotel nenaplnil očekávání, ale služby byly čerpány“. A že tudíž nemáme nárok na kompenzaci. A my jsme to nechali být. Ne proto, že bychom souhlasili. Ale protože jsme věděli, že nás ta hádka o pár tisíc spíš znovu zničí, než že by něco vyřešila.

Od té doby už nehledáme zájezdy podle fotek. Nevěříme popiskům. A hlavně – už víme, že ani dovolená, která začne katastrofou, nemusí být ztracená. Protože když se dvě ruce drží pevně, i špinavý pokoj s výhledem na zeď se dá přežít. A ticho, které vás nejdřív děsí, může být nakonec tím, co vás znovu spojí. Ne, nebyl to zájezd snů. Ale byl to zájezd pravdy. A možná právě proto na něj nikdy nezapomeneme.