Češi pohádku S čerty nejsou žerty milují. Co se dělo při natáčení už nikdo neví

Když režisér Hynek Bočan začal s přípravami, nikdo netušil, že pohádka natočená v roce 1984 bude mít takový ohlas. Inspiroval se lidovými motivy, do scénáře zakomponoval typický český humor, nadsázku, ale i hlubší poselství – a vybral herce, kteří se stali ikonami. Ondřej Vetchý jako Petr, Vladimír Dlouhý coby nepřekonatelný Lucifer, Viktor Preiss jako uhlazený správce nebo Dana Bartůňková v roli princezny. Ale to, co vidíme na obrazovce, je jen část skutečnosti. Ta druhá, skrytá, byla plná napětí, improvizací a někdy i strachu.

Jedním z nezapomenutelných momentů byl požár v jedné ze scén. Když se natáčely pekelné záběry, mělo se použít ohnivé pozadí. Jenže plameny se rozšířily víc, než bylo v plánu, a hořet začalo reálně. Komparzisté v těžkých kostýmech čertů zůstali chvíli uvězněni mezi kulisami, některým se roztékaly masky přímo na obličeji. Tehdy šlo opravdu o vteřiny – a i když se nakonec nikomu nic vážného nestalo, natáčecí den skončil mnohem dřív, než bylo v plánu. Lidé byli otřeseni. Ale štáb věděl, že právě ta atmosféra nebezpečí, žáru a stísně dodává peklu v pohádce tu pravou sílu.

Natáčení oblíbené pohádky provázelo zapojení Ruska

Další bizarní historkou je zapojení vojáků Sovětské armády, kteří byli v Československu rozmístěni jako dočasná pomoc. Když se natáčelo v okolí Hřenska a Pravčické brány, byl problém s kulisami a s přístupem na místo. Sovětští vojáci tehdy pomáhali vyklízet brambory ze sklepení, kde se později natáčely vnitřní scény. Dnes to zní jako absurdní vtip, ale v tehdejší realitě to bylo běžné – pomoc od armády, i té cizí, byla prostě součástí filmové výroby.

Kostýmy čertů vznikaly v rukou výtvarnice Ester Krumbachové a byly všechno, jen ne pohodlné. Herci pod maskami trpěli vedrem, nedostatkem vzduchu a omezeným pohybem. V některých scénách měli problém nejen vidět, ale i dýchat. Nejhůř na tom byl prý právě Vladimír Dlouhý jako Lucifer – jeho rohy byly těžké a držely na čele jen pomocí speciální latexové nástavby, která ale v žáru natáčení často povolovala. Přesto jeho výkon působí naprosto přesvědčivě – a dodnes platí za jednu z nejcharismatičtějších filmových postav v české pohádkové historii.

Zajímavý byl i přístup k hereckým výkonům. Bočan trval na tom, že pohádka má být vtipná, ale ne pitomá. A tak scény, které se zdály příliš přepálené, rovnou škrtal. Chtěl, aby postavy působily věrohodně, i když jsou z říše pohádek. A fungovalo to. Zatímco některé starší pohádky dnes působí naivně, tahle neztratila šmrnc ani po čtyřiceti letech.

Natáčelo se především v českých horách a jeskyních

Scény z pekla se natáčely převážně v Českém ráji, okolí Sloupu v Čechách a na hradech, které dodávaly pohádce realistické kulisy. Některé efekty – třeba hořící řetězy nebo propady do pekla – byly vytvořeny ručně, bez počítačové animace. A právě to dává filmu jeho atmosféru. Cítíte, že jste opravdu v nějakém sklepení, kde se děje něco děsivého. Žádná sterilní kulisa, ale syrová, reálná scenérie. Ne všechno se ale povedlo napoprvé. Dana Bartůňková vzpomínala, že první natáčení scény s koňmi skončilo kolapsem jednoho z nich.

Horko, světla a neklidné prostředí udělaly své. Naštěstí se nikomu nic nestalo, ale produkce musela scénu přetočit o týden později. A i to ukazuje, jak složité bylo udržet kontinuitu – techniku, počasí, herce i zvířata ve správném rozpoložení. Pohádka měla po premiéře v roce 1985 obrovský ohlas. Lidé chodili do kin, později se kazety půjčovaly v každé videopůjčovně, a jakmile přišla do televize, stala se tradicí. Dnes je to jeden z pilířů vánočního vysílání a většina diváků si ji pustí i během roku, jen tak, pro radost. Je v ní totiž všechno – humor, napětí, spravedlnost, zlo i láska. A taky špetka rebelství, které v té době působilo jako malý zázrak.

Když se dnes mluví o českých filmových klasikách, S čerty nejsou žerty bývá často zmiňována jako jeden z mála příkladů, kdy všechno sedlo – scénář, obsazení, výprava i poselství. Přitom to celé vznikalo v podmínkách, které byly často velmi komplikované. Ale možná právě to dalo pohádce její sílu. Protože když něco vzniká s vypětím sil, bývá to na výsledku znát. A v tomhle případě – v tom nejlepším slova smyslu.