Toto město jsem milovala celý život. Po mé poslední návštěvě už se tam nikdy nevrátím

Helena dorazila do Říma v polovině srpna. Už na letišti ji zarazil chaos a fronty na taxi, které se táhly ven z terminálu. Po hodinovém čekání se konečně dostala do centra, kde ji šokovala nejen cena ubytování, které si zamluvila, ale i arogantní přístup recepční. Pamatovala si Řím jako město, kde i obyčejné espresso na malém náměstí chutnalo jako dar od bohů. Teď jí naservírovali přepálenou břečku za sedm euro a číšník se ani neobtěžoval skrýt znuděný výraz. Jako by obyvatelé Říma turisty už jen trpěli, a to ještě jen kvůli jejich penězům.

Když se místo snů promění v turistickou past

První procházka k Fontáně di Trevi byla pro Helenu šokem. Místo, kde kdysi v ranních hodinách sedávala téměř o samotě a pozorovala první paprsky slunce na mramoru, bylo teď obklopeno neprostupnou masou lidí, kteří se lokty probíjeli k okraji fontány, aby si mohli udělat selfie. Nikdo se nedíval na krásu fontány, všichni koukali jen do svých telefonů. Prodavači selfie tyčí pokřikovali ze všech stran a přímo u památky stály stánky s předraženými nápoji a plastovými suvenýry. Helena nemohla uvěřit, jak moc se změnilo místo, kde ještě před deseti lety dokázala najít chvilky skutečného klidu.

Helena si uvědomila, že problém není jen v turistech - vždyť sama byla jednou z nich. Hlavní problém byl v tom, jak se město proměnilo. Z mnoha tradičních obchůdků a kaváren se staly uniformní turistické pasti a místní život se vytratil z historického centra. Zatímco dřív potkávala na ulicích babičky nesoucí nákup a děti hrající si na náměstích, teď viděla jen obchody se světoznámými značkami, identické restaurace s menu v pěti jazycích a všudypřítomné davy turistů. Řím, který kdysi milovala, se stal jakousi zábavní atrakcí, kde autenticita ustoupila komercializaci.

Místo, které kdysi milovala, už nenavštíví

Během pěti dnů pobytu se Helena snažila najít alespoň záblesky "svého" Říma. Vstávala za úsvitu, hledala odlehlá místa, snažila se vzpomínat na skrytá zákoutí, která znala z dřívějška. Jenže to, co dřív objevovala intuitivně, teď musela hledat pomocí článků Skrytá místa Říma, o kterých turisté nevědí - které ale paradoxně četly tisíce dalších turistů. Jednoho rána se vydala do čtvrti Trastevere, kde kdysi milovala procházky úzkými uličkami. Tam, kde dřív probíhala místní tržiště, našla naleštěné podniky s cenami odpovídajícími pětihvězdičkovým restauracím a nabídkou "autentických" pokrmů připravených speciálně pro zahraniční hosty.

Třetí den svého pobytu si Helena sedla na kávu do malé kavárny kousek od Pantheonu. Vedl ji starší pán, který si ji pamatoval z její poslední návštěvy. Když mu řekla o svém zklamání, smutně přikývl. Řím se mění. My místní už do centra skoro nechodíme. Je to výkladní skříň pro turisty, ne místo pro život. Vysvětlil jí, že mnoho jeho přátel prodalo své byty v centru nebo je pronajímá turistům. Nemovitosti se staly nedostupnými pro běžné Římany a spolu s nimi odešel i každodenní život, který dával městu jeho kouzlo. Helena pochopila, že nejde jen o přelidněnost - jde o hlubší proměnu, kde město ztratilo svou původní identitu.

Nečekaná lekce o cestování

Helena postupně začala přehodnocovat nejen svůj vztah k Římu, ale i k cestování obecně. Uvědomila si, jak moc se svět změnil s příchodem masového turismu, levných letenek a sociálních sítí, které proměnily cestování v závod o nejlepší fotku na Instagramu. Přistihla se, že s nostalgií vzpomíná na své první cesty, kdy bloudila městem s papírovou mapou, náhodně objevovala kavárny a neměla žádný seznam "must-see" míst, která musí za každou cenu navštívit. Paradoxně tehdy viděla mnohem víc autentického života než nyní, s veškerými technologiemi a informacemi na dosah ruky.

V předposlední den svého pobytu se Helena rozhodla udělat něco netradičního. Místo památek si zaplatila celodenní výlet do vinařské oblasti Frascati. Tam, mezi vinicemi a malými vesničkami, jako by se vrátil ten Řím, který milovala - v přístupu lidí, v jejich klidu, v jídle připraveném s láskou místo na rychlý obrat. Poprvé za celou dovolenou se uvolnila a připomněla si, proč vlastně Itálii tolik miluje. Nebyla to architektura nebo historie, ale způsob života, který v přeplněném centru Říma už téměř vymizel.

Kam dál, když srdcové město zklamalo

Poslední večer seděla na terase svého hotelu a dívala se na panorama města. Cítila smutek, jako by se loučila s dlouholetým přítelem. Řím jí dal tolik krásných vzpomínek, inspirace a radosti, že bylo těžké přijmout, že jejich cesty se rozcházejí. Ale zároveň cítila vděčnost - za všechny ty roky, kdy jejich vztah fungoval, a za to, že jí ukázal, jak se hluboce může člověk zamilovat do místa. A možná i za to, že jí dal důležitou lekci - některé lásky je lepší uchovat ve vzpomínkách než je nechat zničit realitou.

Na zpáteční cestě Helena přemýšlela, co bude dál. Zjistila, že nechce, aby její zklamání z Říma přerostlo v zahořklost vůči cestování obecně. Místo toho se rozhodla změnit přístup. Příští rok se chystala navštívit menší italská města mimo hlavní turistické trasy, kde by mohla najít něco z ducha, který kdysi milovala v Římě. Možná už nikdy neprožije ten počáteční úžas jako v Římě před třiceti lety, ale možná objeví něco jiného, autentičtějšího. A možná se jednou do Říma vrátí - třeba v zimě nebo brzy na jaře, kdy turisté ještě neplní ulice. Ne proto, aby navštívila všechny památky, ale aby se jen tak prošla jeho ulicemi a rozloučila se s ním jinak než ve zklamání.