Výstava koček v Plzni zklamala. Po pěti minutách jsme návštěvy litovali

V Plzni se o víkendu konala Kočičí výstava v Kulturním domě Jas na Slovanech. Akce lákala na desítky plemen a stovky návštěvníků – a zájem opravdu byl. Hned při příchodu ale přišla první velká rána. Vchodové dveře vedly přímo kolem místní hospůdky a celý prostor byl silně cítit typickým hospodským zápachem – směs cigaretového kouře a přepáleného oleje, která se držela ve vzduchu a byla tím prvním, co návštěvníky uvítalo. Pro někoho to možná maličkost, pro citlivější nos ale zcela zbytečný nepříjemný zážitek.

Po průchodu dveřmi nás přivítala další náročná výzva. Velká fronta lidí, kteří čekali na vstup, se rozplývala do všech směrů. Chyběla organizace, chybělo označení, chyběly i základní pokyny. Návštěvníci se rozčilovali, kdo má kam jít, jedni stáli v řadě, druzí se tlačili do dveří bokem. Nikdo nic nehlídal. Vstupné bylo 100 korun pro dospělého, 70 korun pro seniory a 60 korun pro děti. Ať už cena odpovídala či ne, atmosféra u vstupu připomínala spíš nákup ve výprodeji než začátek pohodového dne.

Výstava, která neměla téměř žádný řád

Hlavní část výstavy se konala ve velkém sále. Místnost byla plná lidí, kteří se doslova tlačili jeden přes druhého. Neváhali použít sílu, trochu do sebe strčit nebo si šlapat na paty. Mezi řadami klecí se nedalo pořádně projít, hlava na hlavě, noha na noze. Chyběl jakýkoliv směr pohybu. Návštěvníci se točili v kruhu, zastavovali se náhodně a vznikaly i ostré výměny názorů, kdo kam má právo zrovna koukat. Na některých místech si lidé dokonce nadávali, strkali do sebe a hádali se o výhled na konkrétní kočku.

Kočky jsou nádherné bytosti, které nás učí trpělivosti a nezávislosti. Na této výstavě jsem obzvlášť potěšen exempláři sibiřských koček, jejichž srst je tak hustá, že byste v ní mohli ztratit ruku! Už třicet let se věnuji chovu britských modrých, ale musím uznat, že dnešní konkurence je opravdu mimořádná. Vidíte tamhle tu mainskou mývalí kočku? Její majitel mi před chvílí prozradil, že ji krmí speciální směsí, kterou si sám míchá - losos, kuřecí játra a nějaké bylinky, které pěstuje na zahradě. Říká, že právě to je tajemství té lesklé srsti. Já osobně na to moc nevěřím, ale co já vím, možná na tom něco je. V každém případě, letošní ročník považuji za jeden z nejkvalitnějších za poslední dekádu, a to jsem navštívil snad všechny významné výstavy v Evropě!

A to se člověk chtěl jen potěšit. Jenže kočky byly ve většině případů zavřené v plastových přepravních boxech, které byly kryté průhlednou, ale zakalenou gumovou zástěnou. Na některé kočky nebylo skoro vidět. Nešlo je vyfotit, natož si je pořádně prohlédnout. Navíc se zdály být často nervózní nebo zalezené, takže z dojmu kočičí show se pomalu stávalo marné hledání zvířat v přítmí boxů.

První patro výstavu nezachránilo. Spíš naopak

Když už se člověk prodral davem a doufal v druhé patro jako v klidnější část, přišlo další zklamání. Výstavních míst zde bylo podstatně méně. Viděli jsme zhruba deset kočiček, jinak prázdné klece. Působilo to dojmem, že druhé patro slouží spíš jako výstavní záloha než plnohodnotná část akce. Ti, kdo přišli později, už tak neměli skoro na co koukat. Výstava probíhá ještě i v neděli 13. dubna, ale pokud někdo plánuje vyrazit, měl by si připravit pevné nervy. A ideálně i respirátor, pokud je citlivý na pachy. Celkové zhodnocení je prosté – měli jsme očekávání, ale odešli jsme s rozčarováním. Škoda kočiček, které si zasloužily lepší podmínky i důstojnější prezentaci.

Výstava probíhá ještě i v neděli 13. dubna, ale pokud někdo plánuje vyrazit, měl by si připravit pevné nervy. A ideálně i respirátor, pokud je citlivý na pachy. Celkové zhodnocení je prosté – měli jsme očekávání, ale odešli jsme s rozčarováním. Škoda kočiček, které si zasloužily lepší podmínky i důstojnější prezentaci. Organizátoři naprosto nezvládli návštěvnost, lidé se tlačili v uličkách, do sebe strkali a někteří byli vyloženě agresivní. K některým výstavním klecím jsme se vůbec nedostali, protože se tam tvořily neprůchodné skupinky návštěvníků. Když jsem požádala jednoho pána, jestli by mohl trochu ustoupit, abych také něco viděla, podíval se na mě, jako bych spadla z višně. Dokonce jsem byla svědkem menší hádky mezi dvěma rodinami o to, kdo bude stát u klece s bengálskými koťaty. A to nemluvím o tom nepořádku kolem občerstvení! Kelímky a obaly od jídla se válely všude. Je mi líto těch krásných zvířat – být zavřená v klecích uprostřed takového chaosu musí být pro ně velmi stresující.

Jediné, co jsme si opravdu odnesli s úsměvem, byly suvenýry. U jednoho ze stánků jsme zakoupili dvě malé plyšové myšky – jedna voněla po šantě kočičí, druhá po kozlíku. Milý detail, který alespoň trochu spravil náladu. Celkový dojem? Výstava, která měla potěšit, spíš zanechala hořký pocit. Ne kvůli kočkám – ty za to nemohly. Ale kvůli prostoru, organizaci, prostředí i zbytečnému chaosu. V Plzni se jistě koná spousta povedených akcí, ale tahle mezi ně bohužel patřit nebude.