Život za socialismu: Banány jen jednou ročně, máslo pod pultem a na uhlí se stávalo ve čtyři ráno

Když se po válce dostali k moci komunisté, slibovali lidem blahobyt a konec strádání. Realita byla jiná. Místo výkladů plných zboží přišla éra vyprodaných obchodů a přídělových systémů. Typickým příkladem byl věčný nedostatek masa. Běžně dostupné byly jen určité druhy, zatímco lepší kousky mizely "pod pultem" pro vyvolené zákazníky. Výrobci totiž raději vyváželi kvalitní maso na Západ, kde za něj dostali tvrdé valuty.

Paradoxně to nebyl problém peněz. Platy v 70. a 80. letech dovolovaly běžným lidem i něco našetřit. Potíž byla v tom, že nebylo za co utrácet. Mladí novomanželé si díky státním půjčkám mohli v obchodních domech Prior nebo DBK objednat nábytek – a pak na něj trpělivě čekat i půl roku. V obchodech běžně scházely věci jako česnek, náhradní díly na auta nebo stavebniny. Ženy občas marně sháněly i základní hygienické potřeby. Přesto na tom Československo nebylo nejhůř – v Sovětském svazu někdy chyběl i chléb nebo mléko.

Podpultové zboží, dlouhé fronty a neustálá protekce

Fenomén fronty se stal součástí národní identity. Psychologové říkají, že jde o sociální normu, která vytváří spravedlivou hierarchii – kdo dřív přijde, ten dřív mele. Pro komunistický režim byly fronty užitečným nástrojem, jak vytvořit dojem exkluzivity běžného zboží. Lidé čekali často, dlouho a někdy ani sami nevěděli na co. Spatřit frontu na ulici automaticky znamenalo přiběhnout a zařadit se. Někdo přece musí vědět, proč se stojí! Mnohdy to skončilo velkým zklamáním, protože než se člověk dostal na řadu, zboží už bylo pryč.

Kdo měl ty správné známosti, mohl na fronty zapomenout. Vytoužené zboží na něj čekalo ukryté pod pultem. Mít spřáteleného řezníka nebo zelináře znamenalo v tehdejší společnosti malý poklad. Dodnes se v rodinách vyprávějí příběhy o tom, jak babička znala prodavačku, která jí schovávala banány, nebo jak strýc vozil řezníkovi z chalupy vajíčka výměnou za kvalitní maso. Pro skutečné luxusní zboží ze Západu existovala síť speciálních obchodů – Tuzex.

Kde byl Tuzex, tam byly Bony

Tam jste ale nemohli platit běžnými československými korunami. Potřebovali jste zvláštní poukázky – bony, které oficiálně získali jen ti, kdo měli přístup k zahraniční měně. Jeden bon se rovnal jedné koruně, ale na černém trhu za něj lidé platili i pětinásobek. Veksláci postávající před Tuzexy se stali typickou figurkou té doby – nabízeli bony a otvírali tak běžným lidem dveře do světa džínů, kvalitní elektroniky nebo zahraničních cigaret.

Doba front a podpultového zboží je naštěstí pryč. Přesto v nás něco z ní zůstalo. Když vidíme ve slevě něco, co ani nepotřebujeme, občas to koupíme do zásoby. Protože co kdyby. Naši prarodiče by nám vysvětlili proč. A my možná jednou pochopíme, že to, co dnes máme, není samozřejmost. Pro někoho stále nepochopitelná doba plná dostatku, plýtvání a žádné úcty.