Skrytý vodopád u Berouna, o kterém nikdo nemluví. Našli jsme ho díky důchodkyni z autobusu

Některé objevy nepřijdou při plánování, ale při obyčejné cestě, která se zpočátku zdá být jen všedním přesunem z bodu A do bodu B. Když se v autobusu usadí nenápadná postarší žena s pevně sepnutými vlasy a klidným výrazem, málokdo čeká, že se právě ona stane klíčem k místu, o kterém se nepíše a o kterém se nemluví nahlas. Cesta vedla z Berouna směrem na Nižbor. Lesy už v dálce slibovaly ticho, ale pořád to vypadalo jako běžný výlet.

Slova padala jedno za druhým, zpočátku nezávazně, ale pak najednou přišlo něco, co změnilo celý směr dne. Za Stradonicemi je rokle, úplně zarostlá, skoro tam nikdo nechodí. Ale když se jde správně, dojde se k vodopádu. Léta jsme tam chodívali. Není to daleko. Jen nesmí být člověk pohodlný.

Žena z autobusu nám prozradila své oblíbené místo

Stradonice se rozkládají mezi lesy, z jedné strany obejmuté tichou Berounkou, z druhé lesem, který se nevnucuje. Cesta vede z obce kolem chat, mezi stromy, kde už po pár metrech zmizí signál. Za chatovou osadou už zůstává jen příroda. Stromy se sklánějí přes cestu, místy se musí podlézt, jinde obejít. Všude vlhko, mech, skrytá voda. A v dálce zní něco, co není ani vítr, ani šumění listí. Zní to jako proud.

Není to vodopád, který by se vyjímal na pohlednicích. Není to atrakce, na kterou se stojí fronty. Právě proto působí tak neobyčejně. Voda stéká po skále v několika proudech, kaskádovitě přeskakuje přes kameny porostlé mechem, a pod ní se vytváří mělká tůň, která láká k tomu jen si sednout a pozorovat. Bez focení. Bez sdílení. Jen tak.

Okolí působí, jako by se zastavil čas. Žádné lavičky, žádné ukazatele, jen šustění v trávě, kapky dopadající do vody a jemná vůně vlhkého lesa. Podél potoka vede stezka, spíš vyšlapaná zvířaty než lidmi. Terén je místy kluzký, plný kamenů a kořenů, ale ne nepřístupný. Spíš připomíná, že tady se nespěchá. Že příroda nepočítá v minutách.

Mohlo by vás zajímat

Slovinsko

Toto je místo pro nejlepší dovolenou. Nejsou tu žádní turisté a ceny jsou velmi nízké

Dovolená s dětmi Cestování Turistika Moře a pláže Cesta autem

Nádherný vodopád u Berouna stojí za návštěvu

Překvapí, jak zachovalé to místo je. Přitom leží jen kousek od civilizace. Jen pár minut od silnice. Místní ho znají, ale neukazují na mapách. Není to z neochoty, ale ze snahy zachovat to, co se ještě dá. Ticho, čistotu, přírodní rytmus. A přesto se o něm mluví – šeptem. Vzpomínky na něj se předávají ústně, jako něco, co patří k létu, dětství, toulání. Možná právě proto to není jen vodopád. Je to vzpomínka, která se dá znovu prožít.

Krajina v okolí Stradonic je geologicky bohatá. Rokle vznikla v oblasti s vrstvami břidlic, drob a slepenců. V minulosti se tu dokonce těžilo uhlí – připomínkou je stará, zavalená štola, z níž stále vytéká pramen. Jeho voda má vysoký obsah železa, což dává některým kamenům v korytě načervenalý nádech. Změny pod povrchem, dávná těžba a voda, která si našla cestu přes skálu, vytvořily něco, co dnes působí jako přírodní chrám bez oken, bez střechy – ale s tichem, které se nedá popsat.

Místo není značené. Není turistické. A to je jeho výhoda i slabina. Bez úcty k okolní přírodě by mohlo rychle ztratit svůj charakter. Pár odhozených plastových lahví, hluk, který se rozléhá mezi skalami, a promění se v další místo, které „už to není, co bývalo“. Ale zatím ne. Zatím je tu atmosféra, kterou vytvářejí lidé, co si přinesou jen to, co unesou, a odnášejí si všechno zpátky.

Toto místo zatím Češi stále neobjevili

Při návratu zpět k cestě je slyšet jen ptactvo a kroky na jehličí. Je to ten druh návratu, kdy se nohy sice vrací po stejné trase, ale mysl zůstává někde jinde. Tam dole, u vody. U zvuku, který přetrvá i poté, co už ho není slyšet. Později na nádraží v Berouně se znovu objevila ona paní.

Tentokrát mlčela. Jen se na chvíli usmála, jako by věděla. A možná věděla. Že už o tom místě ví zase někdo další. A že s tím vědomím přichází i odpovědnost. Ne všechna místa mají být zapsaná v průvodcích. Některá stačí objevit, prožít a uchovat. Ne ve fotografii, ne v recenzi, ale v paměti. K vodopádu u Stradonic se nechodí za zážitkem. Chodí se tam za tichem. A za připomínkou, že příroda pořád nabízí víc, než kolik se vejde do čtverečku obrazovky.