Čeština, nebo cizí jazyk? V těchto regionech si nerozumí ani místní!
Představte si, že jste se ocitli v situaci, kdy mluvíte se svým krajanem, ale přesto máte pocit, jako byste si povídali s cizincem. Slova znějí povědomě, ale jejich význam vám uniká. Je to, jako byste hráli jazykovou hru, kde pravidla znáte jen napůl. Co může způsobit takové nedorozumění mezi lidmi, kteří sdílejí stejnou národnost a teoreticky i stejný jazyk?
Foto: Wikimedia Commons
Odpověď leží v bohatství a rozmanitosti českého jazyka - konkrétně v nářečích. Když jste naposledy mluvili s někým z jiného kraje České republiky, rozuměli jste si dokonale? Nářečí, ta barevná a živá součást českého jazyka, dokáže někdy způsobit pořádné nedorozumění. Tato pestrost našeho jazyka je fascinující, ale může být i zdrojem zmatku a pobavení, když se setkají lidé z různých koutů naší země.
Nářečí jsou živoucím důkazem bohaté historie a kulturní rozmanitosti České republiky, přinášející do našeho jazyka barvu, humor a někdy i trochu té sladké jazykové frustrace. Česká nářečí se tradičně dělí do čtyř základních skupin, které se liší především vývojem staročeských hlásek. Středomoravská (hanácká) nářeční skupina je jen jednou z nich, ale určitě patří k nejcharakterističtějším. Na Plzeňsku se zase setkáme s výrazy, kterým lidé z jiných krajů často vůbec nerozumí, a právě proto tam vznikl speciální plzeňský slovník.
Do některých krajů raději ani nejezděte
Zajímavé je, že některá nářečí odolávají času lépe než jiná. Například chodské nářečí na západě Čech si udrželo mnoho ze svých typických znaků. Ve všech regionech slouží nářeční výrazy k pojmenování různých věcí každodenního života - od nářadí a jídla až po zvířata. A přestože standardizace jazyka postupuje, v roce 2025 stále existují místa, kde si dva Češi z opačných konců republiky mohou připadat jako v cizí zemi.
Hanácké nářečí patří mezi nejvýraznější dialekty v České republice. Toto nářečí, kterým se mluví na území Hané, má své typické znaky, geografické rozšíření a jedinečné výrazy, které jej odlišují od ostatních českých dialektů. Hanáčtina spadá do středomoravské nářeční skupiny, která pokrývá značnou část Moravy. Jejím nejvýraznějším znakem je specifická výslovnost samohlásek, kdy se dlouhé "á" mění na "é" (tráva → tréva) a dlouhé "é" na "í" (mléko → mlíko).
Typické je také nahrazování "ý" a "í" samohláskou "é" (být → bét, lípa → lépa). Hanáčtina také často používá protetické "h" před samohláskami (okno → hokno). V hanáčtině najdeme i specifické tvary slovesa být: "so, seš, je, sme, ste, só". Mluvnice si zachovává některé archaické prvky, které se v spisovné češtině již nepoužívají. Za důležitý rys lze považovat i specifický rytmus a melodii řeči, kterou místní nazývají táhlým hanáckým zpěvem.
V Brně uděláte pravý opak toho, co chcete
Brno, to není jen moravská metropole, ale taky samostatný jazykový svět. Brněnské nářečí má tolik specifických výrazů, že některé lidi z jiných částí Česka může vyloženě zmást. Pokud vám Brňák řekne, ať si rožnete, znamená to, že máte rozsvítit světlo. A co třeba taková šalina? Žádné cizí slovo, ale obyčejná tramvaj.
Když vám někdo nabídne "Zajdeme na zkvašák?", nemyslí nic jiného než nakládanou okurku. A pokud vám někdo v obchodě řekne, že si něco dá do igelitky, nejde o moravský výstřelek, ale o zcela běžné označení plastové tašky. Brněnský dialekt je ale především směsicí češtiny, němčiny a slovenštiny. A i když si z něj zbytek republiky často dělá legraci, místní jsou na svůj jazykový styl náležitě hrdí.
Na Valašsku majú svojú pravdu
Valašsko, to je hrdý kraj pastýřů, slivovice a nezaměnitelné valaštiny. Pokud vám někdo řekne pravda je enom jedna, tak si můžete být jistí, že ten člověk pochází z Valašska.
Typické pro valašské nářečí je:
- Výraz enom – znamená "jen".
- "Beztak" – časté slovo, které znamená něco jako "stejně".
- "Dyg" – používá se na začátku věty, něco jako "vždyť".
A pokud se ocitnete na Valašsku, možná se vás někdo zeptá: "Dež budete?" Co to znamená? Obyčejné "Kdy přijdete?".
Na západě si výrazy upravují po svém
Západočeské nářečí, hlavně v Plzeňském kraji, se tolik neodlišuje od spisovné češtiny, ale přesto obsahuje některé zvláštní výrazy. Místní si například neřeknou, že jdou "někam ven", ale "na venek". A místo "Jak se máš?" tu můžete slyšet třeba "Jakpak to jde?".
A pokud někdo v Plzni řekne Dej mi rohlíka, neznamená to, že se zapomněl ve škole gramatiku, ale že Plzeňáci prostě neřeší správný pád podstatného jména. Čeština je rozmanitý jazyk a nářečí dodávají jednotlivým regionům jedinečnou atmosféru. Většina nářečí se dnes ale vytrácí, protože je nahrazuje standardní spisovná čeština a mladší generace je už tolik nepoužívají.
Vztah mezi oblastními nářečími a obecnou češtinou
Interdialekty představují poslední vývojové stadium tradičních nářečí. Vznikají postupným stíráním nejvýraznějších nářečních rozdílů a vytvářejí jakési nadnářečí pokrývající větší geografické oblasti. Obecná čeština má mezi interdialekty zvláštní postavení - funguje jako nespisovná varieta s celonárodním dosahem. V posledních letech pozorujeme zvýšenou přítomnost prvků obecné češtiny i v psané komunikaci. Dokazují to studie zaměřené na jazyk blogů, kde se obecněčeské prvky objevují stále častěji.
I přesto se některá slova a výrazy stále drží a občas mohou způsobit vtipné situace, kdy si člověk z jiného kraje připadá, jako by se ocitl v cizí zemi. A i když se v dnešní době většina lidí už domluví bez problémů, určitě se hodí vědět, co znamená, když vám někdo v Brně řekne rožni, na Valašsku enom čeké a na Hané hoď to do komína.
Kam dál
Předchozí
